Když se řekne Petra Černocká, každý si představí nestárnoucí a věčně usměvavou tvář, která se po léta vůbec nezměnila. Zkuste se zadívat na Petru a řeknete si, že se snad zastavil čas. Zahrála bych si cokoli. V dnešní době si vážím každé práce. Babičku Saxánu bych si ale představovala hodně zvláštní a legrační. Její čarodějnická minulost by měla být na ní znát.
Dcera kočárek nepoužívá. Takže na mě cosi přikšíruje, do vzniklé kapsy dá Coco, a já jdu. Do půvabu afrických žen mám ale, v tom postroji, dost daleko. Nevadí, Coco baví pozorování dění na ulici nejvíc ze všeho.
Nějaký stereotypy už máme, ale já nepovažuji stereotyp vždy za špatný. Mě uklidňuje. Nemám ráda překvapení. Ráda žiju skromně a na jistotu, i když vím, že žádná jistota asi neexistuje. Tím víc po ní toužím.
Ano. Občas dostanu i nějaký hříšně drahý krém, který samozřejmě vypotřebuji, ale Indulona je právě jedna z mých jistot.
No víte, on bulvár trochu přehání, kdysi právě napsali srdcervoucí článek, jak chudáček trpí. Pravda je ale celkem nudná. Dvakrát za poslední tři roky se na chalupě krmil mastnými topinkami, uzeninami a jinými zvěrstvy (já u toho pochopitelně nebyla), takže ho pak bolel kotník na noze. Že je to dna jsem vyhodnotila z fleku, a pak to potvrdil i doktor. Hodně pánů jeho věku ji totiž má, zvláště, když si nedávají pozor na to co jí, nebo pijí moc piva. No těch nebezpečí je víc, ale pořádná žena na to dohlédne. Teď už problém dlouho neměl, protože já pořádná žena jsem, hlídám si ho, aby mě dlouho mohl opečovávat.
Domnívám se, že každá žena by měla věnovat sama sobě dostatečnou péči, aby svému okolí přinášela pozitivní vjemy. Je důležité zachovat si vnitřní harmonii a k tomu podle mě program Vitalita směřuje.
Coco se už dál zdrobňovat nedá, samo o sobě to už zní, jako přezdívka. Tak někdy z toho vyleze Kokynka, nebo Kokýnek, prostě co mě v tom návalu něhy, když ji vidím, napadne.
Já si asi nedovedu nějakou jinou variantu představit. Česká krajina je nádherná, má hory, lesy, krásné řeky a je hodně zelená. Třeba v takovém Řecku, kam v létě občas jezdím, je moc kamení, ale to moře, to jim moc závidím. Je v něm něco magického, nekonečného, to mě přitahuje.
Zcela pragmaticky, bez pohodlné obuvi, to na dlouhých procházkách, nejde. Abych řekla pravdu, tak třeba na procházku do lesa je nejhezčí chodit sama. Víc se v ní ztratíte, myslíte si na co chcete, a nejlépe na nic, pak dojde k takovému správnému spojení s tím, co je kolem.
Nápoje jsou mi celkem jedno, stačí voda, ale pár oblíbených jídel mám. Tak třeba bramboráky, nebo čočku.
Když mám před sebou nějakou dobrou, inspirativní práci. Něco vzrušujícího, kde se nedá schovat za zajetou rutinu. Když třeba moderuji nějakou událost, kde se předávají ceny, kde je třeba nesplést jména a případné tituly, kdy musím jít do večerní toalety. Mám sice před tím docela trému, ale líbí se mi to absolutní soustředění. Takové akce s sebou nesou i dost nečekaných situací, ze kterých je třeba se dostat se vtipem. Jak se dnes říká, je to příjemný adrenalin. A pak mi dělá radost pochopitelně moje soukromí, rodina a moje zvířata.
Někdy na nebe, někdy na televizi, někdy na kreativní, výjimečné, lidi. Jsem pořád strašně zvědavá na všechno kolem.
Já jsem takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Koncerty s mým manželem, kytaristou, představení pro děti, moderování, občas jsem i za herečku. Taky mám pravidelné rozhovory se zajímavými osobnostmi na televizi Harmonie. Rozhodně žádný stereotyp, což je na tom to nejhezčí.
Já miluju město, společnost, a vyvažuji to třeba delšími pobyty na chalupě. Jenom venkov, to by nešlo, začala bych se nudit.
Cvičení pánevního dna je součástí techniky pilates, kterou se snažím cvičit. Přiznávám ovšem, že nejsem v tomto směru příliš poctivá a občas dostanou jiné aktivity přednost.
Určitě je to výhoda, ale pokud s tím příliš počítáte a berete to jako důkaz osobní kvality, spláčete nad výdělkem.
Nemám, čekám, co život přinese. Velké životní sny mohou být velké iluze, kterých je třeba se včas zbavit. Snadno se mohou proměnit ve velká zklamání.
Vždycky jde o to, s kým jí trávíte. Konkrétní místo, to už je jen kulisa. Někdy ale překrásná, třeba nádherná dovolená byla v Thajsku, na mrňavém ostrůvku Kosamet.
Každá, která vyžaduje určitou kreativitu, kdy něco vytváříte, něco svého vlastního. Je jedno jestli skládám písničku, píšu text, nebo vyrábím pro Coco háčkovanou čepičku. Smysl není ani tak v tom co vznikne, ale v tom, že to sama vytvářím.
Nevím jestli to byla ta ?nej?, ale jednou mi moje chytrá starší sestřenice doporučila, abych každou větu nezačínala slovíčkem?já?.
Čas ukázal, že to byla chvíle, kdy se mi narodila dcera Barunka. Svým významem to už nic nepřekonalo.
Právě dcera a pak můj životní partner Jirka. Vlastně teď přibyla i vnučka!
To víte, že ano. Zvlášť v minulém režimu, kdy se organizovaly tak zvané ?Železné neděle?. To lidi vyhazovali před dům úplné poklady. Krásné lampy, židle, stolky. No a já jsem tak trochu straka. Co se mi líbí, odnesu. Tedy, když je to legální!
Už jsem to, ze zvědavosti, zkusila. Napsali to Petr Janda a Karel Šíp. Jmenovalo se to Ať žije rokenrol. Chtěla jsem vědět, jak to v muzikálových ?továrnách? chodí. No, a už to vím, to je celé. Nehrálo se to dlouho, ale mě stejně nejvíc bavily zkoušky, ta fáze, kdy se to rodí. Naučila jsem se pár věcí, které jsem neuměla. Třeba vypořádat se s mikrofonem, přilepeným stále u pusy.
To nemyslíte vážně! Dáma mého věku, o sexu moc neplácá. Intimita je krásná věc, dnes se to ale nenosí, já vím. Pro mě má cenu.
Nemám. Ty ženy, které tvrdí, že ho mají, jsou spíš zdatné manipulantky a obchodnice. Některé to fakt dobře umí, ale nezdá se mi, že by jim to přineslo nějaké, velké osobní štěstí.
Tak trochu, dokud přede mě někdo nepostaví třeba kachnu na medu. Maso jím tak jednou do týdne.
S tou linií, to žádná nemá zadarmo. Vařím ráda, ale dávám pozor, aby to nebyly kalorické bomby. Občas si kvůli té linii, i pár dní odříkám. Často si můj manžel vyžádá krůtí v mrkvi. Pozor, ale ta mrkev musí být sladká, a pak to chce do hotového jídla vymačkat hodně citronu. Toto jídlo mám moc ráda. Dost rychle jsem zapomněla na tu strašnou mrkev ze školní jídelny.
Zajímají mě různé ezoterické disciplíny, mám doma pár zajímavých knížek. Život jsem tomu ale nijak zásadně nepodřídila, a spíš se tím inspiruji. Horoskopy mají určitou výpovědní hodnotu. Chvíle našeho zrodu má určitý rozměr a kvalitu, která do jisté míry předurčuje naši životní cestu. Proč ne? Je hodně věcí, na které svým omezeným rozumem nestačíme. Jsem narozená ve Střelci, a většina toho, co je tomuto znamení přisuzováno, na mě sedí. Třeba to, že jsem ráda mezi lidmi, ráda je bavím a jsem ale taky občas tak otevřeně upřímná, že mohu citlivější povahy i urazit. A sedí i to, že mě to pak strašně mrzí a moc se omlouvám.
To asi ne, takovou situaci jsem nezažila. Kdyby šlo ale o bezpečí mých nejbližších, změnila bych se určitě na pěknou fúrii.
Já už neberu práci, kde by bylo třeba přespat v hotelu. Výjimečně pejska s sebou beru, třeba, v létě, když si potom prodloužím trasu rovnou na chalupu, kde už mám deponované i moje tři kočky.
Pro mě je nejdůležitější, něco co bych nazvala "šťastné naladění duše". To může občas zkazit nemoc, moje, nebo mých nejbližších, nelad ve vztazích, nebo neúspěch v práci. To všechno se stává, ale nic netrvá věčně.
Je to základ, jistota že patřím do nějakého společenství, kterému mohu prospět a které mě vždy vítá. Do rodiny ale zahrnuji i pár lidí a přátel, které mám ráda a kterým absolutně důvěřuji.
Pro mě je největší relax, když něco tvořím, skládám si písničku, nebo text, maluji obrázek, opravuji lampu, šiju, nebo třeba stříhám živý plot. Je to prostě činnost, kdy něco udělám a pak se výsledkem kochám, tak jako pan doktor ve Vesničce střediskové. Sport mě baví méně, ten beru jen jako udržování tělesné kondice. Dost mě taky dobíjejí moje zvířata, pes a tři kočky. Moc je miluju.
To je jakýsi životní náboj, který asi vychází z aktivity a odpovědnosti za sebe a své bližní. Nemám ráda pohodlné a pasivní lidi, kteří se o sebe nestarají a nechápou že život a jejich tělo je dar, o který je třeba pečovat.
Samozřejmě, já totiž nesnáším takové ty rádoby úsměvné věty typu: "Tělo má jít do hrobu zhuntovaný." To může říct jenom hodně jednoduchý člověk.
Především aktivita, jakákoli, která člověka těší. Všechno je lepší, než sedět na kanapi u televize. Je taky důležité se zajímat o všechno pěkné a chytré, co lidská činnost produkuje a co mě obklopuje. Není náhoda, že zvídaví a tvůrčí lidé se dožívají vysokého věku.
Já už skončila s veškerými dietními experimenty, kdy zhubnete jen pro to, abyste zase kila nabrala. Jím všechno, ale v mém věku je třeba si zvyknout na menší porce a správnou skladbu potravin. Když maso, tak libové a k tomu zeleninu a jen pár brambůrek. Smažené věci nejím (i když jsou tak zatraceně dobré) a sladké jen občas, za odměnu, a abych si nepřipadla , jako dietní fanatik.
A pozor na alkohol, zvedne náladu, ale dost výrazně i kila na váze.
Náladu spolehlivě zvedne třeba vykonaný "dobrý skutek". Třeba jen to, že zavoláte kamarádovi o kterém víte, že je na tom špatně a udělá mu radost, že ho vyslechnete a trochu ho potěšíte. Nebo třeba zajdete za nemocnou babičkou, nebo si popovídáte s někým, kdo je na všechno sám. To si zároveň uvědomíte, že i jiní mají svá trápení, a to vaše je pak o něco menší. No a na smutek lidi přece vymysleli humor a nadhled. Je třeba mít někoho, kdo je na výše uvedené expert, a hned si s ním dát schůzku, nebo mu alespoň zavolat.
Petra Černocká je česká herečka a zpěvačka, sestra diskžokeje Pavla Černockého a sestřenice Vlastimila Brodského. Na konzervatoři vystudovala operní zpěv a hru na klavír, po absolutoriu školy začínala zpívat se skupinou Pastýři Petra Hanniga. V Divadle Semafor hrála v legendární Šimkově a Grossmanově hře Besídka v rašeliništi, později v Suchého ve hře Čarodějky. Mladou čarodějnici Saxanu, létající dívku na koštěti si zahrála i zazpívala o něco později ve stejnojmenném filmu scénáristy Miloše Macourka a režiséra Václava Vorlíčka. Jako herečka se objevila i v několika dalších televizních pořadech Slovenské televize.
Jako zpěvačka pak dlouhá léta vystupovala se skupinou Kardinálové Zdeňka Merty. V současné době vystupuje s manželem Jiřím Pracným.
"V roce 1971 se stala velice populární píseň Saxana (Michajlov, Kopta), které mnoho bodů nasbíral především film Václava Vorlíčka a Miloše Macourka Dívka na koštěti, kde jsem, po úspěšném konkurzu, měla to potěšení hrát hlavní roli. Především díky tomuto oblíbenému filmu mě dodnes novináři označují lichotivým titulem herečka a zpěvačka. V roce 1999 mi byla dokonce za tuto písničku Supraphonem udělena zlatá deska a zároveň vzniklo CD, na kterém jsem celý filmový příběh převyprávěla. Díky Saxaně jsem se taky stala majitelkou Kutálkovy sošky, která mi byla udělena už v roce 1971 u příležitosti získání titulu Herečka roku. Pro pořádek je třeba říct, že to byla cena divácká."